Apoštolát modlitby

Apoštolát modlitby - červen

Apoštolát modlitby - červenÚmysly Celosvětové sítě modlitby s papežem (Apoštolátu modlitby) na rok 2019.
 

Naléhavý úmysl Apoštolátu modlitby papeže Františka na měsíc červen 2019

Abychom v plnosti otevřeli svá srdce Duchu Svatému proudícímu z Kristova Srdce.

Boží láska je Duch Svatý, který proudí z Kristova Srdce. Papež František při vigilii slavení Seslání Ducha Svatého připomenul, že Duch Svatý je „duchovní skálou“, která doprovází na poušti Boží lid, aby z ní mohl cestou čerpat vodu a tišit žízeň (srv. 1Kor 10,4). Keř, který neshoří, zobrazuje Pannu a Matku Marii a představuje Vzkříšeného Krista, který k nám promlouvá a dává Ducha Svatého, vybízí nás, ať sestoupíme k lidu a nasloucháme jeho volání, posílá nás, abychom otevřeli průchod stezkám svobody, vedoucím do zemí zaslíbených Bohem. Víme, že v každé době – i dnes – se kdosi snaží „stavět město s vysokou věží sahající k nebi“ (srv. Gn 11,4). Jsou to lidské projekty i naše projekty, mající sloužit „egu“ rostoucímu k nebi, ve kterém už není místo pro Boha. Bůh nás nechává kousek jít, abychom zakusili, jakých špatností a jakého smutku jsme schopni dosáhnout bez něho. Avšak Kristův Duch, Pán dějin, se „nemůže dočkat, až to všechno zhatí, aby nám umožnil nově začít! Vždycky máme tak trochu klapky na očích i na srdci, ponecháni sobě nakonec ztrácíme horizont, docházíme k přesvědčení, že jsme pochopili všechno, započítali všechny proměnné a víme, co a jak se stane... Všechny naše konstrukce si dělají iluze, že se dotknou nebe. Avšak Duch proniká do světa shůry, z Božích útrob, kde byl zrozen Syn, jenž všechno tvoří nové. Slavíme primát Ducha, který působí, že umlkáme tváří v tvář Božímu plánu a pak se zachvějeme radostí: „Toto je tedy to, co Bůh choval ve svém nitru pro nás!“, tuto cestu církve, tento přechod, tento exodus, tento příchod do zaslíbené země, města Jeruzalém, dveřmi stále pro všechny otevřenými, tam, kde se různé jazyky člověka skládají do harmonie Ducha, protože Duch je harmonie. Představíme-li si porodní bolesti, chápeme, že naše sténání a sténání veškerého stvoření není ničím jiným než samotným sténáním Ducha: je to porod nového světa. Bůh je Otec i matka, Bůh je porodník, Bůh je sten, Bůh je Synem zrozeným ve  světě a my, církev, sloužíme tomuto porodu, nikoli sobě, nikoli svým ambicím a mocenskému snění. Sloužíme Bohu, který koná divy, a divům, které koná Bůh. Dnes se od nás křesťanů žádá, abychom se naučili slyšet srdcem. A Mistrem tohoto naslouchání je Duch. Učme se mu otvírat, aby nás naučil slyšet srdcem.

Úmysl evangelizační:

Za kněze, aby tím, že se zavazují ke skromnému a pokornému životu, aktivně projevili porozumění a podporu těm nejchudším.

Když se křesťan setkává s životem kněží, velmi často jej napadají různé myšlenky. Jsme rychle náchylní k hodnotícím soudům, které jsou subjektivní a jsou mylně zaměňovány za skutečnost. Svatý Ignác má pěknou zásadu, že ve vztahu s druhým člověkem máme usilovat o to, abychom jej hodnotili v lepším světle. Základní zápas dnešní doby se odehrává v srdci každého z nás. Svátostné kněžství je pro celý Boží lid velkým darem, protože jen skrze kněžství se Boží dobrota projevuje v netušené míře: uskutečňuje svůj plán spásy – odpouští hříchy ve svátosti smíření a proměňuje naše smrtelné tělo do podoby Kristova oslaveného těla eucharistií. Úkol kněze je veliký v tom, že je zaměřen ke všem bez rozdílu. Kněz bude takový, jaké budou naše modlitby, a také takový, jak o něm smýšlíme, mluvíme a jak ho hodnotíme. Často předkládejme kněze, se kterými se vídáme, do Nejsvětějšího Srdce Ježíšova slovy: „Ježíši tichý, srdce pokorného, přetvoř naše srdce podle srdce svého.“

Úmysl národní:

Ať jsou křesťané vnímaví k trpícím i chudým a ti, kteří jim slouží, ať mají dost pokory a TRPĚLIVOSTI.

Pokora sílí tam, kde je doprovázena pokáním a lítostí. Pokání a slzy tvoří spolu s pokorou trojlístek: nejvzácnější vlastností této vzácné a jedinečné trojice je to, že plní radosti přijímáme pokoření, po kterém duše natahuje ruce, jako by přijímala lék, který zmírňuje a odstraňuje její nemoci a závažné viny (svatý Jan Klimak). Papež František dodává, že není pravé pokory bez pokoření. Podobně jako u krále Davida: nechal se proměnit Pánem, protože přijal odpuštění. Litoval, protože měl schopnost uznat, že je hříšníkem. Někdy máme za to, že pokora je poklidná chůze, možná se svěšenou hlavou a pohledem upřeným k zemi. Ale to je falešná, konfekční pokora, prêt-à-porter, která srdce nezachrání ani nestřeží. David si nakládá na bedra vlastní hříchy, a právě proto je svatý v božském slova smyslu. Ve vlastním smyslu je svatý Ježíš, a to svatostí Boha. David je hříšník, zatímco Ježíš je hříšný našimi hříchy. Avšak pokořeni jsou oba. A tak prosme o milost pokory, ale s pokořeními. A o milost snášet pokoření v naději.

(Zdroj: česká pobočka Celosvětové sítě modlitby, Pavel Ambros SJ) 

 

Vyhledávání

Fotogalerie

Návštěvnost

Počet zobrazených článků
426849

Dnešní čtení